Jiří M. Šimek – člen od roku 1957, SČDO od r. 1982
- Zlatý odznak SČDO, Čestné uznání V. K. Klicpery, Zlatý harlekýn, titul Čestný člen SČDO, Zlatý odznak J. K. Tyla
V pěti létech jsem dostal od Ježíška papírové loutkové divadlo, které mělo čtvery kulisy a papírové ploché figury. Nejdřív rodiče nebo babička hráli mně, pak já jim, a protože jsem si vymýšlel, byla každá premiéra zároveň derniérou. Tady začala má láska k divadlu.
Potom jako dorostenec v divadel. odboru Sokola Malá Skála jsem mlčel jako páže v Noci na Karlštejně a hulákal coby voják v Mamzelle Nitouche, ve studentském souboru na turnovském gymnáziu jsem byl zbrojnoš v Hadriánu z Římsu a policajt v Haškových povídkách. Na PF KU jsme měli soubor Občasník, páchající různé špumprnákle. V něm chvíli s námi si hrál i Láďa Smoljak.
A pak už přišel DS Havlíček Zákupy. Takže dál jen v bodech:
- 1957 pohádka Krakonošova medicína, role Krakonoše;
- od r. 1958 role za rolí a od r. 1960 režie souboru dětí i dospělých;
- 1959-61 dálkové studium režie u doc. Halady (absol. režijní knihou Renato Lelli „Od noci k ránu“), pak řada kurzů (scénografie, herectví, líčení, scénické svícení atd.) a semináře Klubu režisérů SČDO v Hronově pod vedením režiséra Divadla Na provázku P. Scherhaufera, prof. Císaře, prof. Laurina;
- 1970 sběr materiálu a práce na historii českého divadla v Zákupech
- 1960-20?? režie často vlastních textů (např. Babiččiny pohádky, Schválnosti princezny Schválničky, Jak ulovit knížete, Kontrola v městě Kocourově, O Sněhurce, Jak Dobrák se stal králem a Vykuk do pekla přišel, Drd aj.). Tyto i další mé texty šíří Dilia.
- Funkce v divadle: 1960-71 vedoucí dětského souboru, 1960-81 principál DS Havlíček, 1960-20?? režisér, kronikář (kronika už má třetí díl), knihovník, 1981-2014 jednatel DSH, 1996-2014 člen oblastního předsednictva SČDO, 2002-14 jeho místopředseda
- Do dneška jsem v DS Havlíček odrežíroval 60 titulů všeho druhu (divadelní představení, komponované pořady) a odehrál 71 rolí;
Moc bych si přál, aby DS Havlíček se ve zdraví dožil další stovky. Aby měl mladé, tvůrčí členy a držel dobře pohromadě.
Marta Řezníková – členka od roku 1960, SČDO od r. 1989
- Zlatý odznak SČDO a Čestné uznání V. K. Klicpery
První mé vystoupení jsem zažila jako žákyně základní školy ve Svojkově, kde nás režíroval pan učitel Vlk. To jsem chodila do páté třídy a bylo mi 10 let. Hráli jsme pohádku O Sněhurce. Ve Svojkově jsem si zahrála ještě jednou, když mi bylo asi 19 let, a to v komedii Chudák manžel. Později jsem několikrát při různých příležitostech recitovala za Svaz žen v Zákupech, dokonce jsem dvakrát postoupila do krajského kola.
V Zákupech jsem začala navštěvovat Havlíčka a již na konci roku 1960 pod vedením pana Budína účinkovala ve hře Neodcházej. Potom jsem hrála v několika dalších hrách, většinou režírovaných Jir kou Šimkem. Byly to hry Příliš štědrý večer, Kat a blázen, Slovanské nebe, Vláda žen a Lucerna. To bylo do roku 1970. Potom nastala s divadlem desetiletá pauza do roku 1980, kdy jsme my divadelníci začali novou etapu divadelních představení, a která trvá nepřetržitě dodnes. Hrála jsem v různých rolích, od mladé dívky Meduny ve Slovanském nebi, přes paní kněžnu v Lucerně a vílu, po zralé ženy, babičky i čarodějnice.
V Josefově Dole na oblastní přehlídce jsem obdržela diplom za roli Marji Alexandrovny ve hře Jak ulovit knížete a čestné uznání za roli Mae v inscenaci Nejstarší řemeslo. Další čestné uznání za roli babičky v pohádce „Jak Dobrák se stal králem a Vykuk do pekla přišel“ na 32. ročníku přehlídky Dospělí dětem v Novém Boru.
I když s přibývajícími léty je v inscenacích pro mne méně vhodných rolí, patřím pořád do našeho souboru DS Havlíček.
Dagmar Beránková – členka od roku 1960, SČDO od r. 1989
- Zlatý odznak SČDO, Čestné uznání V. K. Klicpery, Zlatý harlekýn
Poprvé jsem stála na divadelních prknech v roce 19441 (ve třech letech) v Kácově nad Sázavou. S dětským kočárkem a panenkou (vedle mne chlapec na houpacím koni) jsem přednášela:
Nekřič, Jirko, na koníka,
má panenka stůně.
Spadla včera do rybníka
do nejhlubší tůně… (Dál už si to nepamatuji.)
Pak už jsem se s jevištěm nesetkala mimo recitace ve škole.
Teprve v Zákupech jsem poznala zkušený divadelní soubor, a tak jsem se nechala zlákat a v roce 1961 jsem si zahrála v komedii Příliš štědrý večer. Pak následovaly další role.
V šedesátých létech jsem se stala členem estrádního souboru podnikového závodního klubu v České Lípě. Jezdili jsme většinou při různých příležitostech po okrese. V 80. létech jsem se stala členkou kabaretní skupiny při Okresním kulturním středisku (tam jsem se seznámila s některými členy Divadelního klubu Jirásek, kteří měli bohaté zkušenosti s divadelní činností). Členové kabaretu si časem udělali zkoušky a pravidelné přehrávky na Krajském kulturním středisku v Ústí n. L. S tímto souborem jsme jezdili po celé republice. Při jednom vystoupení na přehlídce v Kladně si nás povšiml konferenciér Čeněk Podlaha a vzal si na nás kontakt pro případné vystoupení v televizi. A zadařilo se. Výběr scének a písniček se natáčel v KD v Brništi a celý blok uváděla Marcela Augustová. Byl to pěkný zážitek, na který ráda vzpomínám.
Po zrušení OKS soubor ukončil činnost a já pokračovala v divadelním bláznění zase v DS Havlíček Zákupy.
Bohuslav Bartoš – člen od roku 1967 (dětský soubor, v souboru dospělých od r. 1968), SČDO od r. 1983
- Zlatý odznak SČDO, Čestné uznání V. K. Klicpery
Svůj pozitivní vztah k divadelním prknům jsem nejspíš získal po rodičích. Zejména maminka Anděla byla dlouholetou aktivní členkou DS Havlíček. Já sám jsem poprvé veřejně vystoupil (vynechám-li několik pokusů coby školák v rámci různých školních besídek) v roce 1967 v roli krále v „Medové pohádce“ J. Horáka, tehdy poprvé pod režijním vedením tehdy mého pana učitele Jirky Šimka.
Prvním vystoupením v dospělém souboru byla v roce 1968 malá role Kraka ve „Slovanském nebi“, následovala role Štváče v inscenaci „Vláda žen“ a v roce 1970 postava sloužícího v Jiráskově „Lucerně“.
V letech 1972-81 účinkování v nemnoha zapomenutelných estrádách a až v závěru roku 1980 konečně po dlouhé době „normální divadlo“, v tomto případě Krasnogorova satirická komedie „Tak kdo k čertu odejde“, a v roce 1981 konečně první samostatná režie detektivky V. Šubrta „Šejkův jed“. A pak už v podstatě bez přestávky až do dnešních dnů.
Dále už jen víceméně heslovitě:
Od uvedeného roku 1967 odehráno 59 rolí, odrežírováno 27 titulů včetně pohádky „Kuba a zkrocená kráva“ (autorská režie). Na počátku 90. let v několika titulech hostování v DK Jirásek Česká Lípa, z toho 2x účast na Jiráskově Hronově (Bulgakov „Mistr a Markétka“ – včetně televizní inscenace – a Shakespeare „Play Macbeth“). Ak-tivní účast v řadě komponovaných pořadů (Živý Betlém, Zámecké perličky, Císařské slavnosti apod).
Od roku 1981 principál DS Havlíček, od roku 2014 místopředseda oblastního předsednictva SČDO.
Miloš Pacholík – člen od roku 1970, SČDO od r. 2010
- Zlatý odznak SČDO, Čestné uznání V. K. Klicpery
K divadlu jsem přičichl už v předškolním věku. V Zákupech byl velmi aktivní loutkářský soubor, který hrál v tzv. Špičkárně v nynější Gagarinově ulici. I já byl samozřejmě pravidelným divákem.
Další divadelní krůčky už se týkaly samotného hraní ve školních létech. Hned v 1. třídě naše paní učitelka Klímová s námi nazkoušela pohádku „O Budulínkovi“. Tu jsme zahráli v Heldovce (dnes P. V. O.) na náměstí – pro zaměstnance při Mikulášské besídce. Další pohádku „O Smolíčkovi Pacholíčkovi“ jsme hráli tamtéž při MDŽ. Já si v obou pohádkách zahrál hlavní roli. Zvláště ta druhá se ke mně hodila. Potom jsem se na delší dobu divadelně odmlčel a znovu naskočil do divadelního kolotoče po vojně v roce 1970. V období, kdy jsem nehrál, jsem často od svých rodičů slýchával, že mě museli ztratit komedianti pro mé komediální chování. Do divadla jsem ale i v tomto období chodil díky mým rodičům, kteří hráli v souboru Státního statku v Zákupech.
Musím se zmínit, že nakonec hrála celá naše rodina, včetně bratrů Karla a Jirky. Od té doby jsem hrál v různých hrách, pohádkách, estrádách, betlémech a akcích, které náš DS Havlíček nacvičil. Nejraději jsem měl ale pohádky, kde jsem si zahrál hlavní role. Zřejmě
proto, že jsem na nich vyrostl a byly mi po čertech blízké. Nejzamilovanější a také nejzdařilejší mou rolí byl čert Belínek v Jirkově režii, kde jsem si zahrál s takovými bardy zákupského divadla, jako byla Mařenka Ječmenová a Ladislav Budín.
Další kapitolou mé komediantské činnosti je postava Zákupského vodníka, s kterým jsou spojeny mé mimojevištní, přesto ale divadelní aktivity (dětský den, výstup na Kameničák apod.).
Eva Mocková – členka od roku 1970 (dětský soubor, v souboru dospělých od r. 1982), SČDO od r. 1989
- Zlatý odznak SČDO, Čestné uznání V. K. Klicpery
Mé první divácké setkání s ochotnickým divadlem bylo ve 2. nebo 3. třídě na představení dětského souboru „Medová pohádka“. Pak nádherné představení „Lucerny“, které jsem navštívila s rodiči. Pak jsem se stala členkou dětského divadelního kroužku, který vedl Jirka Šimek. Mou první rolí byla Lenka ve „Zkouškách čerta Belínka“, kterou s námi Jirka nacvičil. Další rok pohádka „Stříbrná studánka“ v režii paní učitelky Sůvové a pak dětské představení „Lotras Buriburda“ opět v režii Jirky. Myslím, že aktivní setkání s divadlem už v dětství, bylo rozhodující pro vznik mého celoživotního koníčka. Když jsem po studiích zůstala v Zákupech, začala jsem hrát se sou-borem dospělých. První rolí byla Meduna ve „Slovanském nebi“ v roce 1983. Můžu potvrdit, že jak jednou uslyšíte potlesk diváků, těšíte se na další představení. A nebylo pro mě rozhodující, zda jsem měla roli menší či větší. Vždy jsme se snažili zahrát co nejlepší představení, při němž se diváci budou bavit. Ani hodnocení porot na pře-hlídkách, kterých jsme se účastnili, pro nás nebylo nejdůležitější.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jaký význam v životě má možnost věnovat se zálibě v kolektivu lidí různého věku, ale se stejným zájmem. Prožíváme spolu radosti, řešíme starosti, pomáháme si. A vzpomínám i na kamarády, kteří už s námi nejsou.
V ochotnickém divadle musí být vždy někdo, kdo dokáže divadelní hru vybrat, nacvičit, navrhnout a vytvořit scénu, kostýmy a spousty dalších činností. A přestože je každé představení dílem kolektivním, myslím, že bez Jirky Šimka by DS Havlíček nebyl takový, jaký je. Řadu povinností již převzal Bob Bartoš, režíruje i Věra Švehlová. Snažíme se, ale jako soubor stárneme. Snad se nám podaří získat mladé, kteří se budou chtít v ochotnickém divadle seberealizovat, a budou tak psát historii Havlíčka v další „stovce“.
Tím se Dáša stává naším oficiálně nejranějším komediantem, nejdříve z nás ze všech stála na jevišti.